pátek 30. listopadu 2012

Den 10. - Hirošima

Na úterý jsme měli naplánovaný výlet do Hirošimy. Nebyla sice z Ósaky úplně blízko, ale se šinkanseny je všechno blízko a s RailPassem jsou šinkanseny zadarmo. Navíc jsou k němu zadarmo i místenky, tak jsme chtěli využít i téhle supr služby. Na Hyperdii (japonském idosu) jsme si večer našli ideální spojení (nejrychlejší šinkansen, co na téhle trase jezdí a platí nám na něj pas) a doufali, že do něj ráno ještě seženeme místa k rezervaci. Jenže ouha, už bylo vyprodáno. Ovšem vyprodáno bylo i na další  rychlý spoj, který jel až za 3 hodiny, takže nemělo cenu čekat. Rozhodli jsme se proto zkusit nerezervovaný vůz. V Japonsku je to vymyšlené tak fikaně, že je prostě předem určené, na které vagóny jdou koupit místenky a na které ne. Když místenku nemáte, jdete rovnou do nerezervovaného vozu a nehrozí vám, že se vás hned na další zastávce bude snažit vyšťourat někdo s místenkou na vaše místo. Protože jsme na nádraží byli včas, šli jsme si vyfrontovat své teplé místečko v nerezervovaném voze.
To je další výhoda japonské vlakové dopravy. Nejen, že máte na nástupišti vyznačeno, kde budou dveře, máte tam rovnou i informace, do kterého vozu ty dveře povedou. A na větších nádražích je i na digitálním panelu spolu s dalšími informacemi napsáno, jestli vůz, který bude k téhle části nástupiště přistaven, je místenkový nebo nemístenkový. A u všech značek tvoří Japonci poklidné, spořádané fronty.
Vlak, kterým jsme jeli, má označení Sakura a aspoň pocitově nám přišel o třídu lepší než Hikari před pár dny. Sakury jsou tu nejspíš rychlejší než světlo. Dokonce mi občas zaléhaly uši. Ale možná šlo vážně jen o dojem, protože dle našich propočtů byla průměrná rychlost opět okolo 200 km/h. Pokud to bude číst nějaký odborník na japonské vlaky, nechť nás prosím opraví. Ale i zásuvky konečně byly (ovšem nemělí jsme do nich zrovna co píchnout).


V Hirošimě jsme vyzkoušeli dopravu tramvají, která vypadala silně historicky, ale byla natolik zmodernizovaná, že v ní šla v pohodě bezkontaktně použít "ósacká" tramvajenka, kterou jsme pořídili v Kjótu (měla by mít platnost pro celý region). Mělo to jediný chyták. Kartičku si musíte pípnout hned při vstupu. Když to uděláte až při rozjezdu tramvaje, už vám to přístroj nevezme. Napoprvé se nám to nepodařilo, ale řidič to za nás bez problému uměl při výstupu nafingovat.
Vystoupili jsme u proslaveného atomového dómu - jedné z mála staveb, které přežily výbuch bomby a snad jediná, která pořád ještě stojí zachovaná v původním stavu, v jakém zůstala po výbuchu. Hirošimští si na tom velice zakládají a chtějí udržet tuhle stavbu, kterou mimochodem navrhl český architekt, navždy přesně v tomto stavu jako pietní místo a připomínku hrůz jaderných zbraní.


Hirošima byla plná japonských školních výletů (jednotlivé třídy/školy se od sebe daly odlišit podle barvy čepiček) a minimálně jedna z těchto výprav dostala za domácí úkol popovídat si s cizincem. U atomového dómu si nás tedy odchytla skupinka školáků, slušně poprosili o rozhovor a následně nám pečlivě vyslovovanou angličtinou sdělili, jak se jmenují, kolik jim je let a co mají rádi za sport ("I like basketball." "I like basketball." "I like...  baseball."). Pak pěkně poděkovali za náš čas a nechali nás podepsat se do jejich pracovních listů, což jsme s radostí poctivě udělali. Až později nás napadlo, že jsme se klidně mohli podepsat třeba "Baník Pyčo" a "Emer Gencyexitonly" a stejně by jim to jako úkol prošlo.
Celá Hirošima byla hodně náročný a emotivní zážitek. Město, které se dokázalo vyhrabat z příšerné katastrofy a po znovuvybudování se snaží být  vlajkovou lodí boje za mír a jaderné odzbrojení, je těch emocí prostě plné. Nevím, jestli má cenu se to celé snažit nějak popisovat. Já osobně jsem brečela už u památníku dětským obětem (války, výbuchu a ozáření), který je obklopen tisíci papírových jeřábů od dětí (myslím, že nejen z Japonska.) Japonci mají totiž legendu, že tisíc složených jeřábů může splnit přání. U pomníku se každou chvíli střídají školní výpravy, předají své jeřáby, pokud přivezli, a pokloní se obětem.

 

Hirošimské Peace Memorial Museum je také hodně silný zážitek. Pokud budete někdy v Hirošimě, určitě stojí za to. Strávili jsme tam asi 2 hodiny, a to už jsme poslední část dost odflákli. Ocenili jsme, že to celé bylo udělané velmi apoliticky bez jasného ukazování prstem na viníky. Jednou ze zajímavostí v muzeu byly všechny protestní dopisy, které poslali starostové Hirošimy jaderným mocnostem. Někdy od šedesátých let, vždy, když kdekoliv na Zemi dojde k jadernému testu, pošle starosta Hirošimy příslušnému orgánu nebo činiteli dané země protestní dopis jménem občanů Hirošimy. K dnešnímu dni je jich 599 a poslední 3 jsou adresované prezidentu Obamovi.


Z depresivní nálady z Hirošimského muzea nás průběžně vytrhovali školáci, kteří často, jak spatřili cizince, hned volali "Haró" (jakože "Hello") a občas i "Hevu e najs dei", což bylo hrozně milé.

Už se mi to zas nějak rozrůstá, takže zbytek dne asi opět oddělím až do dalšího postu.

Lusi

čtvrtek 29. listopadu 2012

Den 9. - Kjóto, Ósaka

Ráno jsme se sbalili a chtěli se naposledy vyfotit s naším hostitelem. Po pohledu do zrcadla ale rozespalý Hadžime prohlásil "not good for Facebook", takže jsme se aspoň sami nechali vyfotit na našem oblíbeném gauči. Rozloučili jsme se, vyzvedli z nudlárny zapomenutý deštník a vyrazili na kjótské nádraží. Ukázalo se, že najít prázdnou skříňku na úschovu krosen je trochu ořech, ale po prozkoumání odlehlejších částí nádraží jsme nakonec uspěli. Skříňky jsou na většině nádraží a fungují buď mechanicky (dostanete klíč) nebo digitálně (dostanete PIN). Naše dvě krosny se nám obvykle vešly do skříňky střední velikosti za 400 jenů (cca 100 Kč).
Lokálkou jsme pak vyrazili do nedalekého chrámu Tófukudži. Pověst o nejhojnějších a nejkrásnějších momidži v chrámu nelhala, navíc nám přálo počasí. Viděli jsme i zenovou zahrádku, na posezení u ní jsme ale neměli pomyšlení, čekal nás ještě nabitý program.

 

Venku jsme si sedli na zídku a pustili se do snídaně. Lusi měla svůj oblíbený melonpan, já měl sladkou žemli s kukuřicí, majonézou a párkem, pak mušipan (zvláštní muffin ze sladkého kynutého těsta připomínajícího naše houskové knedlíky) s kousky sušeného ovoce a nakonec lívanečky s javorovým sirupem. Japonské pečivo ze sladkého vlhkého těsta mi začínalo dost chutnat. Narazili jsme i na Sprite v dvoudeckovém podání a přisoudili to lokalizaci na japonské výškové poměry.


Pěšky jsme pak došli ke svatyni Fušimi-Inari. Ta je charakteristická jasně červenými bránami a soškami bílých lišek, které zde hrají nějakou roli posvátného zvířete. Kromě chrámů je hlavní atrakcí průchod v délce několika kilometrů tvořený zmíněnými červenými bránami - jedna přitom těsně přiléhá k druhé. Brány postupem času chátrají, ale cestou jsme potkali několik řemeslníků, kteří pilně pracovali na jejich údržbě a výměně. U vstupu jsme zahlédli i jakýsi ceník a až po bližším zkoumání jsme zjistili, že na každé bráně je kromě data vztyčení uvedeno i jméno nějaké společnosti - pro zlepšení karmy si tedy nejspíš můžete zaplatit vztyčení vlastní brány. Na celou túru skrz brány jsme si netroufli a záhy to otočili zpět na vlak.
Cestou jsme se zastavili v bufetu, který působil rustikálně a původně - žádné anglické popisky, klečení pěkně na zemi u ministolků, bok po boku spolujedlíků a obsluhující babička, které bylo odhadem něco kolem 150 let. Zvládli jsme si objednat, správně to sníst i zaplatit - to vše v japonštině, takže jsme se sebou byli spokojeni.

 
Vrátili jsme se do Kjóta pro krosny a rychlíkem přejeli do Ósaky. Ósačané mají specifický přízvuk a občas pověst venkovanů, nám se k tomu nabízela paralela Tokio = Praha, Kjóto = Brno, Ósaka = Ostrava. Na dvě noci se tu naším útočištěm stal hostel Toyo. Po čtění Werkova blogu jsme se trochu obávali (zmíněný hostel překřtil na "hotel hrůzy"), ale po maličkém pokojíku v tokijském Khaosanu nám široká místnost s rohožemi tatami na spaní vrátila úsměv na tvář. Měli jsme dokonce přímo na pokoji televizi a umyvadlo, wifi taky fungovala.
K večeru jsme vyrazili do nákupní čtvrtě Šinsekai. V jejím centru stojí Ósacka věž, hlavní symbol města i okolí. Od ní se rozbíhající do stran uličky s obchody a bary s místní specialitou - kušikacu. Jsou to takové malé řízečky na špejli, kromě hovězího je tu dělají i ze sépie, kuřete, chobotnice, krevet, vyzkoušeli jsme i "hand of crab". Vtipné je, že znak pro "kuši" (špíz) má tvar dvou obdélníků pod sebou, protnutých svislou čarou, takže to skutečně vypadá jako špíz. Hned v prvním baru nás zaujala vanička plná syrových zelných listů položená na stole vedle vaničky s hustou tekutinou. Po objednání kušikacu nám číšník vysvětlil, že je to předkrm a zelí se má namáčet do přiložené omáčky. Zkusili jsme a nebylo to špatné. Než nám přinesli špízy, sešrotovali jsme většinu zelí.



Na rozdíl kušikacu jsme ale s návštěvou obchodů moc nepochodili. Už po sedmé hodině měli všude zavřeno a zbyla jen sámoška Lawson. Koupili jsme nějaké sladkosti a já chtěl zkusit i něco čerstvého. Zalíbily se mi chobotničí knedlíčky takojaki - další místní specialita. Prodavačka mi je dokonce beze slova ohřála. Byl to ale chyták, nebyly to takojaki, ale nějaké kuřecí karbanátky, i přesto přišly vhod. Lusi si přitom pochvalovala jednotné značení náplní onigiri - lososové jsou vždy oranžové, tuňákové modré atd. Ač má každý výrobce jiný design, barevné schéma prakticky bezvýhradně dodržují. 

Jarník

středa 28. listopadu 2012

Den 8. - Nara

Ráno po noční šichtě našeho hostitele (v rámenárně) a naší noční šichtě (uploadování fotek na web a dopisování blogů) jsme se všichni probudili až s Hadžimeho budíkem v jedenáct, což tedy úplně v plánu nebylo. Jelikož měl Hadžime v poledne skládat zkoušku z angličtiny, museli jsme rychle vyfičet z baráku, aby se vůbec stihl připravit.
V plánu jsme měli cestu do starobylé Nary, vzdálenou necelou hodinku vlakem z Kjóta. Vlak anglicky označený jako "Rapid Train" je víceméně něco jako náš rychlík. S komfortem šinkansenu se nedá srovnávat. Jednou skvělou věcí se od našich vlaků ovšem liší. Má ve velkokapacitních vozech u každého dvousedadadla geniální mechanismus díky kterému jde přehodit opěradlo na druhou stranu sedačky a tím otočit směr, kterým je orientovaná. Jedete vlakem s kamarády a chcete si povídat? Není problém! *CVAK* a máte vytvořenou čtyřku čelem k sobě. Nelíbí se vám, že by si naproti vám do čtyřky mohl někdo sednout a museli jste se na něj celou cestu dívat? *CVAK* a máte soukromí.
Cestou jsem se snažila napsat pohledy, ale jelikož co do míry cukání byl vlak úplně stejný jako český rychlík, moc to nešlo.
Nara je město se spoustou tradičních chrámů a svatyní. V informačním centru v Kjótu jsme dostali mapku pro turisty, Hadžime nám poradil, co podle něj stojí za to, a tak jsme mohli rovnou vyrazit.
Hned po pár minutách v Naře jsme ale na ulici narazili na jakousi slavnost spočívající v tahání pojízdné svatyně na obřích lanech po ulici tam a zpět. Ani nevíme jak, ale hned jsme byli taky zapřaženi. Tak jsme si spolu s několika desítkami Japonců za pokřiku "Sorjá!" potahali svatyni dolů a nahoru hlavní ulicí. Tohle se každý den nepřihodí. I když možná v Naře... Kdo ví?


Po opuštění lan jsme jako první okoukli chrám Kófukudži s několikapatrovou pagodou, která je symbolem Nary a někteří z vás ji možná můžou znát z vlezlé reklamy na Fit'sJelikož bylo obstojné počasí, měla jsem kousek od chrámu konečně příležitost ochutnat točenou zmrzlinu s příchutí zeleného čaje mačča. Jarník byl ještě odvážnější a dal si zmrzku s příchutí miso, což je slaná pasta ze sojových bobů, ze které se obvykle dělá polévka. Jarníkova softo (tak tady říkají točené zmrzlině - od sousloví soft creme, aisukurímu je zřejmě vyhrazeno pro nanunky) byla kupodivu sladší a chutnější než ta moje.


Nara je kromě chrámů proslavená ještě jelínky japonsky nazývanými šika. Nejsem přesně schopná říct, jestli jde spíš o jeleny, srnce nebo daňky, ale jsou to takoví ti, co vypadají jako Bambi (mám pocit, že jsem tam zahlédla prodávat i nějaký Bambí merchandise :). Šiky se volně procházejí po celé Naře, ale největší koncentrace je jich v Narském parku. Určitě i z důvodu, že je zde spousta turistů, kteří si tu můžou koupit oplatky určené ke krmení šik. Jelínci jsou slušně vychovaní a když prosí o oplatku, zpravidla se slušně ukloní. Reagují dokonce i na vaše úklony.
Pokud jste ovšem jediný turista v okolí deseti metrů, který má ještě plný balíček sušenek, jde i šičí slušnost stranou a silnější vyhrává. Šikám se dá většinou celkem v pohodě utéct nebo je uplatit oplatkou (jsou zhruba jako české odrzlé labutě), přesto jsme posléze zjistili, že se jich dost Japonců bojí. Jedna Japonka ale po shlédnutí našeho klanícího videa svůj názor na šiky trochu poupravila. Pořád je nemá ráda, ale dokážou prý být roztomilé. I cedule v parku ovšem upozorňují, abyste nezapomínali na to, že jsou to přecijen divoká zvířata.


V Naře jsme nevynechali ani chrám Tódai-dži, ve které je ukryta největší socha Buddhy v Japonsku. Krom Buddhy nás zde zaujal ještě sloup s dírou, na který stáli frontu rodiče s dětmi a děti touto dírou prolézaly. Některým se moc nechtělo, a tak je maminky musely na jedná straně do sloupu doslova natlačit a na druhé straně vytáhnout. Tahle tradice nám dost vrtala hlavou, tak jsme se jedněch rodičů zeptali, proč to vlastně dělají. Jako odpověď se nám dostalo: "No jo, proč vlastně?". Náš hostitel se to pak večer pokoušel zahladit tím, že to snad možná nosí štěstí nebo tak něco.
Poblíž chrámu (na veřejných záchodcích :) jsem si všimla ještě jedné zajímavé věci. Zdá se, že čím historičtější město, tím méně "western style" záchodů a více těch "japanese style", což je v podstatě obrácený turecký záchod. Tohle jde ještě pořád mimo moje chápání. Proč si národ, který vynalezl geniální západní záchody téměř s umělou inteligencí, pořád ještě potrpí na vykonávání potřeby ve dřepu? Že by měli potřebu si čas od času dokázat, že jsou borci, když si u toho nepočůrají boty? Záchodová polemika by vydala na samostatný článek, tak radši popojedem.
Cestou na nádraží nás zastavil chlapík, co tvrdil, že je básník, a rozhovor začal dost mile tím, že byl v Praze a jak je evropská kultura lepší než americká, protože se u nás pořád čte dost knížek a tak. Po chvíli ale sklouzl k šíleným konspiračním teoriím od židovsko-komunistického spiknutí až po to, že bůh je největší terorista. No, vrazili jsme mu 500 jenů (momentálně nejnižší udatelná mince, co jsme měli) za jeho samizdatovou knížku anglických metahaiku a pelášili pryč. 
Večer jsme našeho hostitele pozvali do jeho oblíbené restaurace, kde jsem vyzkoušela japonské "korokke" neboli krokety. Jsou to vlastně jen osmažené poměrně velké hrudky rozmačkaných brambor s nějakými kousky neidentifikovatelného masa uvnitř. Byla jsem ráda, že jsem to zkusila, ale už jsem v Japonsku měla výrazně lepší chuťovky, tedy.
Po večeři jsme koupili a doma otevřeli ještě švestkové víno, požírali japonskou směs (které tady samozřejmě neříkají japonská směs) a čuměli na Glee, protože náš domácí byl fanoušek a poslední díl měl nahraný z televize (v Japonsku to moc sledovanost nemá, tak to dávají o půlnoci). How cool is that? Ještě podotknu, že to bylo z druhé řady, takže žádné spoilery a v angličtině s japonskými titulky, takže žádná jazyková bariéra.
Lusi

úterý 27. listopadu 2012

Den 7. - Kjóto

Podle rady našeho japonského hostitele jsme vyrazili na autobus vyzbrojeni deštníky. Čekal nás výlet ke zlatému pavilonu a do bambusového lesa Arašijama.
Zlatý pavilon Kinkakudži bylo původně sídlo panovníka, horní dvě patra domku na kraji jezera jsou pokrytá plátky zlata. Déšť zesiloval, ale dal se snést, kromě toho snížil počet návštěvníků na únosnou mez. Většinu jich tvořili skupinky Japonců a školní výpravy. Kromě pavilonu a dalších chrámů jsme opět obdivovali rudnoucí momidži. Překvapila nás uniformovaná uklízečka, která obří pinzetou s rozvážnou prezicností vracela jednotlivé lístky z chodníku na jejich patřičné místo pod stromem.
Závěrem jsme si koupili sladké knedlíčky dango na špejli a ohřátý zelený čas z automatu, který nám přišel v chladném počasí náramně vhod. Japonské automaty na pití jsou vychytané - horní patra s plechovkami a lahvemi jsou ohřívaná, spodní patra naopak chlazená. Dokonce i v obchodech mají vyhřívané nebo chlazené přímo regály, takže si pak sáhnete přímo pro nahřátý zelený čaj nebo chlazenou onigiri.
Došli jsme na vlakovou stanici, překvapivě ale nepatřila státním drahám JR (na které jsme měli neomezený rail pass), ale místnímu dopravci, takže se naše procházka deštěm rázem zdvojnásobila až k nejbližší stanici JR. Ve vlaku nám pak bylo dobře, ale opět se to zkomplikovalo - plánovaná výstupní zastávka, kterou jsme si našli na mapě, byla na jiné trati (opět soukromého dopravce), takže jsme nechtěně skončili o zastávku dál na mostě uprostřed horského údolí. Shodou okolností šlo o Hozukjó, divokou řeku s romanticky zamlženým okolím, kterou nám doporučovali Lišák a Viki a měli jsme ji v záloze. Prošli jsme se po mostě a okolí, pofotili a dalším vlakem se vrátili do správné zastávky Saga-Arašijama. 


V blízkém okolí tu stojí několik chrámů a hlavně hustý a mohutný bambusový háj. Déšť ale neustával, spíš naopak, takže už po prvním chrámu jsme byli promočení až po kolena. Chodník v bambusovém háji se změnil v řeku. Chrámy jsme proto vynechali, hájem ve spěchu propluli a stáhli se zpět do Kjóta.
Vhodné místo k usušení jsme na Kjótském nádraží hledali marně, čvachtavě jsme proto usedli v jedné z restaurací a potají osychali. Náš japonský hostitel se doma učil na test, vracet jsme se tedy zatím nechtěli. V turistickém centru na nádraží nás zaujal lístek s upoutávkou na ohňostroj, který měl začínat v nedalekém městečku za pár hodin. Po dotázání se na podrobnosti se pracovnice infocentra upřímně pozastavila nad ohňostrojem v listopadu (v Japonsku je to výhradně letní záležitost) a nechala se k lístku zavést. Spojení do místa konání nám ale pomohla najít. Venku jsme zjistili, že stále prší a zaváhali, zda náhodou ten ohňostroj kvůli nepřízni počasí nebude zrušen. Chtěli jsme si to tedy ověřit. Po návratu do infocentra jsme ale lístek na nástěnce již nenašli a brali to tedy jako potvrzení naší domněnky.

 

Stále v mokrých botách jsme se jako náhradní program vydali shánět pohlednice, které bychom mohli poslat domů. Na poště, a vlastně skoro nikde, neměli žádné pohlednice s fotkami, pouze tradiční dřevotisky nebo tušovou malbu, paní u přepážky nás ale odkázala na suvenýry v nedaleké Kyoto Tower, kde jsme konečně uspěli. Čas se nachýlil, vyrazili jsme proto domů v naději, že náš Japonec už má učení dost.
V metru najednou vprostřed rozhovoru slyšíme "Ahoj" a vedle nás stál náš krajan, prý na měsíc v Japonsku. Srovnali jsme zkušenosti s počasím a Japonskem obecně, rozloučili se a vystoupili. Doma jsme boty vycpali papírovými utěrkami a vysušili zapůjčeným fénem. Našemu hostiteli začínala noční směna v blízké nudlárně, rozhodli jsme se proto poslechnout jeho pozvání. Dostali jsme i slevové kupóny, takže jsme si jejich vyhlášený rámen (nudlový vývar sloužící jako hlavní jídlo) mohli vychutnat se slevou. Oproti jiným rámenům, které jsme ochutnali, měl tenhle hustší smetanovou omáčku připomínající spíš svíčkovou než čirý vývar, takže jsme si pochutnali.


Jako bonus jsem v nudlárně zapomněl deštník. Kjóto se nám prvním dnem moc nepředvedlo, ale naštěstí jsme si to další dny vynahradili.

Jarník


pondělí 26. listopadu 2012

Den 6. - Tokio, Kjóto


Ráno nám končil pobyt v hostelu Khaosan, tak jsme sbalili krosny (už trochu ztěžkly) a šli se checkoutovat. Na rozloučenou jsme dostali ještě minibalíček s pár bonbóny a japonskými frázemi. Mně ale mnohem víc zaujal jiný jazykový leták dostupný v hostelu, a to Japonština pro ženy obsahující fráze jako "Jsem už trošku opilá" a "Dneska nechci jít domů".

 

Než se vydáme do Kjóta, rozhodli jsme se dát ještě jednu šanci Akihabaře. Jedním z důvodů bylo i to, že jsme potřebovali druhou redukci z japonské zásuvky na naši. Do té, kterou máme půjčenou od kolegy, se totiž kabel od notebooku skoro nedá narvat a nechtěli jsme ji ničit. Tentokrát jsme se na Akibu pořádně připravili. Prostudovali jsme předem online mapu a v hostelu jsem nabrala ještě jednoho průvodce Akihabarou z materiálů k rozebrání. Moje podezření, že to, co jsme viděli a zažili předevčírem, nebyla ta pravá Akihabara, se potvrdilo. Sice tu bylo o poznání méně slečen v maido oblečcích lákajících do kaváren ve vyšších patrech, ale za to se tu rozrostlo to pravé "Electric Town". V průchodech mezi domy se táhla dlouhá tržiště s přehršlí všemožného elektromateriálu, drátů a součástek. Naši redukci jsme sehnali hned v prvním stánku, který jsme zkusili.
Dál jsme se vydali prozkoumat něco, co se na mapě tvářilo jako rozlehlý barák s popiskem Anime Center. Ve skutečnosti to ale byla administrativní budova se spoustou konferenčních sálů. V jednom křídle se nejspíš konají i nějaké eventy spojené s anime, teď tam ale žádný nebyl a okolo normálně proudili kravaťáci. V té samé budově jsme ale našli i malý "Official Anime shop", který nám bohatě stačil k nákupu suvenýrů pro naše anime postižené kamarády a pár krávovin pro nás. Já si pořídila spací klapky na oči s leloušíma očima a Jarník totoří sponu na kravatu. I v tak malém krámě měli ale spoustu nečekaných věcí jako je NGE odpadkový koš nebo K-On tamburína.

 

Pokud vás anime nezajímá nebo vám dosavadní odstavec stačil, ten následující můžete přeskočit. Co se týče popularity seriálů podle prodávaného zboží všude po Tokiu, tak to vypadá, že nejznámější a nejoblíbenější jsou tu One Piece, Doraemon a Mašinka Tomáš (srsly). Pokud jde o merchandise na Akihabaře, tak jednoznačně největší propagaci má Evangelion (právě vzchází nový film z Rebuild série), dál se pak zdá, že frčí K-On, Madoka, Gundam, Tiger&Bunny a potom nějaké další v současnosti běžící série. Taky jsem všude narážela na postavu, co se jmenuje Medama Ojadži a vypadá jako obří oční bulva s nožičkama nebo tak něco. Až později jsem dohledala, že se jedná o postavu z mangy GeGeGe no Kitaro. Inu, jsou věci, ve kterých mám mezery (a zas tak moc mě to netrápí).
Pokračovali jsme do obchodů, které konečně odpovídaly mým očekáváním. "Jo, takhle nějak jsem si to představovala, dobrý, už můžeme jít." Nečekaně příjemným překvapením v Akibě byla palačinka, co prodávali na ulici. Na obrázku vypadala náramně a v reálu chutnala snad ještě líp. Byly v ní jahody, mandle, šlehačka, zmrzlina... prostě mňamka. 
Abychom nešli z palačinky hned na oběd, proložili jsme to aspoň jedním Jubeatem. Dala jsem si jen jednu hru, ale na začátečnické úrovni jsem pokořila všechny protihráče, které mi systém přidělil. Stihla jsem si tam i oblíbit jednu písničku, ale už jsem zas zapomněla, jak se jmenovala, tak holt budu muset někdy jít ještě jednou.


Na oběd jsme zaskočili do vyzkoušeného podniku s objednávacím automatem. Jako staří mazáci jsme už i věděli, že pokud si naklikáme polévkoidní jídlo, musíme hned po odevzdání lístečku nahlásit, jestli ho chceme s nudlemi tlustými (udon) nebo tenkými (soba). I automat na vodu zdarma jsme tentokrát našli. Všimli jsme si, že je v Japonsku standard dávat ke všemu většinou neomezené množství vody nebo zeleného čaje zdarma. Jen v podnicích, kde se očekává, že budete spíš chlastat, si o vodu musíte říct. Bez problémů vám ji ale přinesou a samozřejmě nic neplatíte. Po výtečném obědě už byl čas vyrazit směr Kjóto.
Do Kjóta jsme jeli opět šinkansenem, tentokrát šinkansenem Hikari (světlo), což má naznačovat, že by měl jet skoro rychlostí světla. Nicméně dle našich propočtů jel průměrně jen 200 km/h. Ano, bylo to o něco rychlejší a pohodlnější než většina českých vlaků, ale nijak zvlášť unesená jsem z něho nebyla. Asi jsem měla moc vysoké očekávání, ovšem ve výsledku to byl prostě jen vlak, co jede docela rychle. A ani slibovanou zásuvku neměl. Doufali jsme, že doženeme skluz s reporty. No, pro mě byla ta palačinka v Akihabaře větší zážitek než celý šinkansen.
Do Kjóta jsme dorazili zhruba v šest večer a sraz s naším couchsurfingovým hostitelem jsme měli mít až v půl deváté pár stanic metrem od hlavního nádraží. Měli jsme tedy zhruba dvě hodiny, za které jsme chtěli stihnout prohlídku chrámu Kijomizudera, který měl být v tuhle dobu zrovna speciálně osvětlen a otevřen pro turisty na "noční" prohlídky. 
Nejprve ale bylo potřeba zařídit pár základních náležitostí na Kyoto Station jako najít skříňky, hodit do nich bágly, zařídit si místní tramvajenku a najít zastávku autobusu. Kdekoliv jinde oběhatelné za pár minut, ale Kyoto Station je takové bludiště, že jsme se na něm pořádně neorientovali ani po třech dnech, kdy jsme z Kjóta odjížděli. V Tokiu jsou některé stanice taky značně komplikované, ale o dost líp značené, takže většinou stačí koukat nad hlavu a jít po správné barvě. V Kjótu bylo značení spíš nahodilé, takže zařizování nám sežralo dobrou půlhodinku. O to zklamanější jsme byli, když nám pak autobusák při výstupu z busu prozradil, že elektronická tramvajenka (IC card) u něj neplatí (ačkoliv oficiální průvodce na netu tvrdil něco jiného). Pokud tedy nemáte speciální jednodenní lístek na dopravu, platí se v autobusech v Kjótu následovně. Připravte si přesnou částku (částka je pro linku jednotná, ať s ní jedete,jak dlouho chcete). Pokud nemáte přesnou částku, strčte tisícijenovku do vychytané rozměňovací mašinky umístěné u řidiče a vypadne vám tuna drobáků. Jakmile už máte přesné drobáky, vhoďte je do méně vychytané mašinky, která vlastně není mašinka, ale obyčejná průhledná kasička. Peníze se do kasičky sypou dlouhým průhledným tunelem, takže řidič má dost času je očima zkontrolovat. 
Po překonání záludností s placením za autobus jsme se za davem vydali směr chrám. Chrám i momidži okolo byly krásně nasvícené. Chrám byl starobylý, momidži červené, takže pokocháníčko jedna radost. Věděli to nejspíš i Japonci, protože jich tam proudily celé davy. Je to prostě tak dobré, že i Japonci sami se na to jezdí dívat. Problematický pro nás tento fakt byl až při cestě zpět na nádraží, kdy se celá mračna Japonců pokoušela dostat do stejného busu, který jsme potřebovali chytit my. Nacpali jsme se, ale tlačenice v Tokiu hadr (asi jsme v Tokiu nebyli v té správné špičce, protože žádné natlačovače jsme nezažili). V Praze takový nátřesk pamatuji z dob, kdy na Barrandov ještě nejezdily tramvaje. Na nádraží naštěstí vystupovali všichni, tak se nám povedlo dostat se i ven.


Následovalo setkání s naším hostitelem na následující 3 noci a zároveň naše první zkušenost s couchsurfingem. Ubytovával nás miloučký student jménem Hadžime a nemůžeme si ho vynachválit. Hned po setkání na smluveném místě podotknul, že máme obří bágly (Sakra, Japonci, dohodněte se. Jsou teda extrémně malý nebo velký? Pohled na ně se asi liší v závislosti na genderu :) Pak nás zavedl do svého bytu, odkud se zrovna pakovaly couchsurfující Finky. Hadžimeho garsonka byla extrémně maličká, ale přesto ji byl ochotný celou sdílet s couchsurfery, kteří se u něj střídají jak na běžícím pásu. Prostě jako správný Japonec, když něco začne dělat, tak to bere vážně a dělá to pořádně. Má za to náš nezměrný obdiv.
Protože jsme měli všichni hlad, vzal nás do blízkého konbini (convenience store - malá sámoška, otevřená 24/7) koupit si něco k snědku. S Jarníkem jsme sáhli po onigiri a tipovali jejich obsah podle obalu. A tady se nám konečně povedl dlouho očekávaný trapas. Japonsky se totiž fazolová pasta a hovínko řeknou hodně podobně (anko a unko), tak jsme si z toho tak dlouho dělali srandu, až jsme čekali, kdy to někdo z nás vážně splete. Jarník vyhrál. Ale nikdo ho nejspíš neslyšel, když identifikoval onigiri jako hovínkové.
Jelikož nám Hadžime předem napsal, že o Čechách nic neví a obrázek si udělá podle suvenýrů, které jsme mu nabídli přivézt, vybírali jsme fakt pečlivě. Když se ale ukázalo, že moc rád jí, zdálo se, že jsme jídelními suvenýry (lázeňské oplatky, pardubický perník, pečený čaj...) nemohli šlápnout vedle. Velkou radost (pokud nebyla opět obligátně předstíraná :) měl i z české fotbalové šály. Dál od nás krom pár drobností dostal ještě miniaturní Becherovku. Měli jsme štěstí, že Finky mu před námi daly jejich vyhlášenou kořalku Salmiakki specifické chuti, tak aspoň nemusel lhát a mohl říct, že mu Becherovka chutná o něco víc. Pak jsme ještě trochu pokecali, položili na bok stolek, abychom měli kde spát, rozložili geniální minipohovku a zalehli.
   Lusi

neděle 25. listopadu 2012

Den 5. - Hamarikjú, Tokyo Tower


Teprve páteho dne jsme navštívili místní turistické infocentrum a bili jsme se do hlavy, že jsme to tak neudělali už dřív. Paní v infocentru nám dala mapu Tokia, brožurky k jednotlivým čtvrtím a zjistila, že vyhlídková říční loď vyjíždí za malou chvíli. Hodili jsme sebou, doběhli k pokladně, rychle koupili lístky, zabrzdili, vystáli čtvrthodiny frontu než loď přirazila a vypluli po řece Sumida směrem k jihu. Průvodkyni jsme moc nerozuměli, ale mosty měli dobře podepsané (čitelně z lodi), takže jsme se v mapce orientovali.
Vylodili jsme se na poloostrově Hamarikjú. Je to přírodní rezervace zachovaná v původním stavu. Zatímco okolo čile rostly mrakodrapy, tady jako by se zastavil čas v době nízkých domků a dřevěných mostků klenutých přes jezírka.
Park je na kraji tokijské zátoky, hnízdí tu kachny a dřív je zde aktivně lovili. Podle všudypřítomných návodů to fungovalo dvěma způsoby: A) tlučením do speciálního prkna přivoláte kachny, skryti za valem je špehujte průzorem, při dosažení nadkritického množství kachen vypusťte připravené sokoly, posbírejte kachny, B) obdobně jako v předchozí variantě, pouze místo sokolů použijte upravené lakrossové hole. Jeden z pozdějších vládců se za kachní genocidu zastyděl a nechal kachnám alespoň postavit pomník. 
 

Cestou jsme potkali skupinu uniformovanách zahradníků v helmách. Svědomitě se věnovali tvarování zakrslých borovic - skrz korunu stromu se proloží bambusové tyče tak, aby větve spočívaly na nich a strom pěkně vodorovně košatěl namísto volného splývání k zemi. Pokud je to potřeba, zavěsí se tyče na provazy upevněné k vrcholku stromu. Jako úkazku tohoto umění dohnanou do extrému jsme tak u východu potkali 300 let starou borovici s korunou o rozloze rodinného domu. Skoro se nechtělo věřit, že to vše vyrůstá z jediného kmene.
Park Hamarikjú je jako kdybyste vyřízli kus krajiny ze starého Japonska a posadili ho doprostřed moderního Tokia. Později jsme zjistili, že tak působí i další z tokijských parků. Jako další cíl jsme zvolili císařské zahrady v centru Tokia. Vypadají hlavně jako arboretum - spíš než chrámy nebo historické budovy jsme potkávali různé dřeviny, dokonce i jednu sakuru, která se trochu spletla čas a vykvetla uprostřed listopadu. Z nejvyššího vrcholu obranného valu jsme se pokoušeli špehovat císaře, jehož palác měl být v přilehlém areálu, ale nezahlédli jsme ani kousek střechy. V celém areálu zahrad nebylo nic k snědku, proto jsme se posunuli do čtvrti Šindžuku, konkrétně místa jménem Omoide Jokočó (v mapě označené jako Yakitori street). V Japonsku nemají pojmenované ulice, ale bloky domů (čó), a právě tenhle blok je proslulý kuřecími špízky jakitori. Lusi špízy nelákaly, takže jsme zvolili již vyzkoušenou variantu - bufet s automatem na stravenky. Během chvilky jsme zvládli hned dvě faux pas - Lusi při při oddělování jídelních hůlek jednu zlomila vejpůl, já si pak od ní vzal kus jídla z hůlek do hůlek (v Japonsku se tenhle způsob předávání vyhrazen kostem po kremaci).

 
Pěšky jsme pak vyrazili přes "Václavák" Omotesandó na metro a stanici Akabanebaši. Hned vedle totiž stojí nejčastěji týraný japonský monument - tokijská věž Tokyo Tower. Je to vlastně o něco větší Eiffelovka natřená červenobíle. V nočním osvětlení vypadala úchvatně, a proto jsme si rádi připlatili i za nejvyšší vyhlídkové patro. Ve výtahu se nás snažili uklidnit hlášením "pokud slyšíte praskavé zvuky, neobávejte se, jde o běžný provoz bezpečnostních zařízení". Tokyo Tower už má nějaký pátek za sebou (rok výroby 1958), běžně se už dne staví vyšší mrakodrapy, proto jsme se obávali, zda bude z okolního Tokia ještě vůbec něco vidět. Bylo. A jak. Výhled na noční Tokio byl úžasný a dokonale nám vynahradil frustraci z ušlého Skytree. U paty Tokyo Tower stojí památník se psím sousoším. Z popisu jsme vydedukovali, že je věnován psům, kteří pomáhali při stavbě věže.
Jarník

Den 4. - Asakusa, Odaiba, Akihabara


I po včerejší mezinárodní párty jsme se vzbudili překvapivě čilí. Jak by ne, zapomněli jsme nastavit budík, bylo už po desáté hodině. Pro zpříjemnění rána jsme se rozhodli zkusit jednu z atrakcí našeho hostelu - volně přístupnou střechu. V Japonsku má většina budov plochou střechu a Japonci je často a rádi využívají k relaxaci. Náš hostel stál na nábřeží řeky Sumida, přes řeku byl proto krásný výhled na budovu pivovaru Asahi (přezdívaná "zlaté h*vno") a náš pozdější cíl - Tokyo Skytree. Střecha měla v tomto případě pro obyvatele hostelu i praktický účel - sušení prádla.


Náš hostel byl ve čtvrti Asakusa, známé díky rozlehlému a volně přístupnému komplexu svatyní Sensó-dži. Jako hlavní vchod slouží brána zvaná Kaminarimon (Hromová brána), ve které je zavěšen snad čtyřmetrový lampion. Před svatyní Lusi využila možnosti nechat se ovanout svěceným dýmem (prý je to pro krásu i zdraví). Zaslechla při tom mladou paní, jak vedle mumlá "akačan, akačan" ("miminko, miminko") a vane si dým na břicho.
Vedle hlavní svatyně je spousta menších, některé velké jen jako psí bouda. Předpokládali jsme, že jsou určeny nějakým méně zásadním božstvům.
Celým areálem se volně vine obchodní pasáž. V ní jsme narazili na drogerii a jali se hledat šampon. Zní to jako triviální úkol, ale opak byl pravdou. Plavali jsme v kondicionérech, pleťových maskách a tělovém mléce, až po hodné chvíli jsme narazili na tu správnou kombinaci znaků určující šampón a šťastně jej koupili.

Po pár metrech se před námi náhodou vyloupla restaurace, kterou jsme hledali už dopoledne o pár bloků dále. Jmenovala se Magurobito (maguro=tuňák, bito=lidé), doporučoval ji František Fuka i knižní průvodce a šlo o typické kaitenzuši - na běžícím pásu se před vámi promenují talířky s kousky suši. Jako bonus si můžete objednávat přímo u sušaře stojícího za běžícím pásem proti vám. Ten vám suš sežene nebo vyrobí přímo před očima. Talířky mají různé barvy, od toho se pak odvíjí cena jídla. Skončili jsme se sloupcem asi 14 talířků v barvách nižší části cenového spektra. Po prosbě o zaplacení přišla číšnice, ručním skenerem talířky projela (podezříváme je z RFID čipů) a dala nám účet v podobě čipové karty, který jsme u východu zaplatili. Nejsme suši znalci, suši nám chutnalo víc než v pražském Makakiku, ač byl menší výběr forem (výhradně maki a nigiri). Naopak ryb a mořských potvor bylo přehršle, většinu jsme nedokázali identifikovat. Oba dohromady jsme se nasytili za méně než 1000 Kč dohromady.
 

Dalším úkolem bylo sehnat v předprodeji lístky do muzea studia Ghibli. Jsou na to speciální automaty v řetězci samoobsluh Lawson, fungují ovšem pouze v japonštině. Brzo jsme jeden takový automat našli a po troše zápolení správně navolili požadovaný čas a počet lístků. Japonskou kreditku jsme neměli, chtěli jsme proto platit v hotovosti. S pomocí kolemjdoucích školaček se nám podařilo najít i volbu pro platbu v hotovosti. Až potud se všechny návody pro cizince shodovaly. Jenže ouha, automat chtěl jméno - ve znacích kandži a katakanové abecedě. Naťukal jsem katakanou JAROSURABU MERON, ale jak to dát do kandži znaků mi bylo záhadou. Pomlčky ani mezery si automat místo toho vnutil nenechal, čtení kandži i katakany se totiž muselo shodovat. Přivolal jsem prodavačku, která to vyřešila fikaně - nechala si jméno nadiktovat a místo kandži ho prostě naťukala v hiraganové abecedě. Při psaní jména MERON jí ani necukly koutky.
Aby tomu nebyl konec, chtěl automat ještě telefonní číslo. České číslo v mezinárodním formátu se ale nevešlo celé, tak jsem to nechal být. Teprve pak automat vydal účtenku, tu jsme u pokladny zaplatili a dostali vytoužené vstupenky.

V dobré náladě jsme vyrazili k nejvyšší budově Tokia - mrakodrapu Skytree. Podcenili jsme kumulovatelnost Japonců - Skytree je žhavá novinka, fronta zabírala celý sál a později z webu jsme zjistili, že běžná čekací doba ve frontě na lístky je v řádu hodin.
Posunuli jsme se proto na umělý poloostrov Odaiba, který měl být centrem zábavy. Vzhledem k pokročilé hodině tam ale moc sranda nebyla - muzeum vědy Miraikan mělo do pěti, Fuji TV také a i všechny herny se nám evidentně vyhýbaly. Náladu nám mírně zlepšila jen automatická jednokolejka Jurikamome (jezdí bez řidiče), která zajišťuje na Odaibě dopravu. Po visutém mostě nočním zářícím Tokiem to byla skvělá projížďka.

I přes podvečerní hodinu jsme se rozhodli navštívit Akihabaru - centrum anime, mangy a elektroniky. Potkali jsme několik obchodů s mangou - většina jich je na skromné ploše, ale dosahují výšky až sedmi pater. Platí přitom, že čím vyšší patro, tím divnější a podpultovější sortiment. Z anime zboží jsme poznávali necelou polovičku, z mangy výrazně méně. Zákazníci byli převážně kravaťáci od školního do středního věku. Nějaké mangy jsme si koupili, prodavač nám je zabalil do černé (a tudíž neprůhledné) tašky.
Po částečném nabažení mangou chtěla Lusi zkusit nějaké hudební hry. Ukázalo se ale, že většina heren oplývá hlavně automaty s lovicím ramenem (říkají tomu UFO catcher) a střílečkami. Až v jedné zapadlější části jsme našli DDR a novinky Jubeat (ťukání do rytmu na 16 tlačítkách) a Maimai (ťukání do rytmu na skle obří pračky).
Na večeři jsme použili tentokrát jídelní automat - na ulici jsme koupili stravenky, uvnitř dostali karé raisu (kari gulášek s rýží) a udon (tlusté nudle s vývarem).
Lusi přišlo, že to nějak není ta pravá Akihabara. Potvrdilo se nám to dva dny poté - obchody skutečně zavírají kolem šesté odpoledne a jdou rozlezlejší, než se zdá. Takže pokud se do Akihabary chystáte, nejezděte večer a nastudujte si, kde jsou jaká obchodní centra.

 
Jarník

úterý 20. listopadu 2012

Den 3. - Kamakura


Hned naše první ráno v Tokiu jsme si přivstali. U blízké svatyně v těsném sousedství rušné křižovatky jsme posnídali melon-pan (sladká žemle, neobsahuje meloun). Hned nás uvítal přátelský Japonec, strčil nám do ruky papír základních japonských frází a odšktrl si naše jména. Čekal nás totiž skupinový výlet do Kamakury.
Menší část účastníků tvořili nejaponští turisté, větší část pak Japonci chtiví konverzace v angličtině. Výlet neměl žádného hlavního průvodce, o každého turistu se staral jeden Japonec. Já dostal málomluvného týpka, který se živil jako "webshop owner". Co v tom webshopu prodává jsem nerozuměl a trochu jsem se zdráhal se ptát. Pro snadnější stmelení jsme měli utvořit týmy. Náš dostal pracovní název Super 8 podle počtu našich členů (byl nejpočetnější). Jako vedoucí týmu byl zvolen mladý singapurský reklamák Daniel, následovaly tři Japonky, dva Japonci a my jako turisté. Všichni se sčuchli překvapivě rychle a než jsme se nadáli, byli jsme v Kamakuře.

  

Obří socha budhy v Kamakuře je z ní asi nejznámější, takže jsme začali u něj. Socha je dutá a leze se do ní chodbou o šířce asi jeden a půl Japonce, takže náš průchod způsobil v japonské mase menší přetlak. Zdálo se, že je Kamakura častým cílem japonských školních výletů, uniformovaná hejna dětí se pohybovala všude kolem a školáci neváhali vybalit se svoje obentó (svačina v krabičce, většinou rýže a nazdobená zelenina nebo maso) jen pár metrů od rozjímajícího budhy.
Na oběd jsme se nechali zavést do tradiční japonské restaurace. Sedělo se tam na zemi na patách u nízkých stolků (vešla se pod ně bunda i foťák). Pro evropana nezvyk, takže jsme čile přesedávali do kleku a různě se snažili prokrvit odumírající nohy. Dal jsem si tempuru (mořské potvory a zelenina, obojí osmažené v těstíčku), opět skvělá volba, jídlo jsme si i vyfotili.
Další chrám na pořadu byl trochu z ruky, vyrazili jsme proto na zastávku lokálky. Už nás ani moc nepřekvapilo, že i zde bez problému fungovala karta tokijské integrované dopravy. Japonce ale dost překvapilo, že my i Singapurec ji vlastníme. Těsně při nástupu do vlaku jsme zjistili, že náš foťák zůstal pod jedním z těch šikovných stolků v restauraci. Dvě naše japonky se ochotně nabídly pro něj vrátit, my ostatní jsme pokračovali podle plánu.
Procházeli jsme obchodní ulicí Komači a stejně jako davy kolem proudících školáků jsme přebíhali od jednoho šišoku (ochutnávka zdarma, viz předchozí článek) ke druhému - byly tu sušené a pečené ryby, oříšky v cukru i čokoládě, bochánky s náplní ze skadkých fazolí s pousta dalších věcí. Nutkání něco si koupit jsme ale uposlechli.
U chrámu Hačimangu nás dohnali naše Japonky i se ztraceným foťákem. Jako poděkování od nás dostaly každá Tatranku a hlubokou úklonu. Pak se k nám přitočil starší Japonec, že dělá anketu a začal se bavit s jedním z našich. V té chvíli se ukázalo, že i japonská úslužnost má své meze - náš Japonec pána nejprve zkušeně vykolejil několika protichůdnými odpověďmi a poté ho s úsměvem ignoroval.
Poslední bod výpravy - bambusový háj - jsme prošli klusem a fotili za pochodu, abychom se vůbec stihli shledat se zbytkem výpravy. Jedna z našich japonek byla náhodou průvodkyní z povolání a v popohánění loudavých turistů měla praxi. S využitím místního autobusu (tokijská opencard opět zafungovala) jsme to stihli akorát na společnou fotku.

                       

Celý výlet organizoval tokijský klub Explorer. Zdá se, že je to skupina japonských dobrodruhů, která jezdí společně po světě a zároveň organizuje akce pro zahraniční návštěvníky Tokia. Kancelář mají v jednom baru na Šindžuku v Tokiu a právě zde se po návratu z výletu do Kamakury konala afterparty. Chtěli jsme se seznámit i s dalšími účastníky výletu, které jsme minuli jen letmo, takže jsme se rádi přidali.
Jako malá skupinka cizinců jsme si náležitě užívali pozornosti Japonců, sklízeli chválu naší lámané japonštiny a během chvilky dostali necelou desítku nových žádosti o kontakt na Facebooku. Extra přátelský mladík v saku si mě fotil jako krasavce z Evropy, znal fotbalistu Petra Nedvěda a koncem večera prohlašoval české pivo za své oblíbené (i když ho prý nikdy nepil). Kromě toho jsme ochutnali i takojaki (knedlíčky z chobotnic) a bochánkové suši. Lusi byla vyzvána, aby si vyzkoušela otáčení takojaki během pečení pomocí jídelní hůlky a na první pokus podala velmi solidní výkon, ovšem japonce Keiko-mama (s praxí 20 let v oboru žena v domácnosti) nemohla plně konkurovat. Po debatě o češtině pak organizátorka výletu překřtila Japonsko (japonsky "nihon") na Nihonsko. Výlet, afterparty i klub se nám líbily natolik, že jsme jim slíbili poslat pohlednici z Prahy.

  
Jarník