Japonsko 2012 - Shrnutí

Japonsko je za námi, je čas bilancovat a hodnotit. Z celé cesty jsme ještě pořád i zpětně nadšení, rozhodně předčila naše očekávání. Abyste z toho našeho bilancování taky něco měli, sepíšeme sem seznam míst, která jsme navštívili, pár cílů, co jsme si tam splnili, a na kolik nás to přišlo.

Seznam míst, která jsme navštívili

• Odawara (den 1.)
• Hakone (den 1., den 2.)
• Tokio (den 2., den 4., den 5., den 6., den 11., den 12., den 13.)
• Kamakura (den 3.)
• Kjóto (den 6., den 7., den 9.)
• Nara (den 8.)
• Ósaka (den 9, den 11.)
• Hirošima (den 10.)
• Mijadžima (den 10.)
  
  
  

Lusi - seznam věcí, které jsem chtěla v Japonsku zažít

• Vidět momidži ✓ 
• Vyzkoušet onsen ✓
• Jít na karaoke ✓
• Vyfotit se v purikuře ✓
• Vylézt někde na střechu  ✓
• Ochutnat pravý japonský ojakodon  ✓
• Ochutnat pravé japonské suši (nejlépe jezdící)  ✓
• Dát si pravý japonský rámen ✓
• Zahrát si DDR na arkádě ✓
• Vyzkoušet nějakou další hudební hru ✓
• Koupit v supermarketu bento ve večerní slevě - možná se povedlo, ale nevíme o tom, tak příště
• Sednout si na typický břeh řeky, jak ho známe z japonských seriálů - příště
  
  
  

Finance (na osobu)

• Letenky - 14 800 Kč
• Rail Pass - 11 500 Kč
• Ubytování - 2 680 + 750 Kč
• Výdaje na místě (cestování, vstupy, jídlo, nákupy) - 19 325 Kč
• Celkem: 49 055 Kč

Den 14. - Tokio - Praha

Poslední noc v Japonsku jsme se moc nevyspali. Naše ubytovatelka je zřejmě noční živel, takže návštěva jejího přítele někdy okolo jedné v noci nás moc nepřekvapila. To, že ale ve tři ráno odešli do obchodu, nevzali si klíče ani telefony a pak se nás snažili probudit zvonkem z ulice, to už bylo docela dobrodrůžo, než nám rozespalým došlo, co se vlastně děje.

Ráno jsme ale vstali podle plánu, dobalili krosny (teď už se nám do nich tedy rozhodně nevešly i malé batohy jako na začátku cesty) a vyrazili na metro. Když jsme dojeli do míst, odkud už nám na další cestu stačil Rail Pass, zkusili jsme vrátit nabíjecí tramvajenky. Šlo to naprosto bez problému u prvního okénka, které jsme potkali. Strhli si poplatek (menší než byla původní záloha na kartu) a všechny zbývající peníze nám vrátili. Kéž by se služby Pražského dopravního podniku aspoň trochu blížily tomu Tokijskému. Dva příklady za všechny:

• Když přijíždíte metrem do stanice, vidíte na obrazovce nad dveřmi, kde vaše dveře přesně zastaví a kde budou v té stanici jaké východy, schody a výtahy.
• Procházení turnikety je udělané opačnou logikou, než jinde. Turnikety jsou defaultně otevřené, jen když přijde někdo, kdo nemá platnou jízdenku, turniket se zavře. Takže když jsou všichni poctiví, můžou proudit nepřetržitě.

Na letiště jsme jeli Narita Expresem, který byl bezkonkurenčně nejmodernějším vlakem, kterým jsme v Japonsku za celou dobu jeli. Vymožeností až na půdu včetně obrazovky, na které se kromě údajů o jízdě ukazuje i to, ze kterého terminálu létají které letecké společnosti a které dnešní lety mají zpoždění nebo jiné problémy.

Na letišti jsme se pokusili najít místo, kde by bylo možné si nechat obalit batohy. Tušili jsme, že nemáme moc šanci a po několika nechápavých pohledech místních zřízenců jsme to vzdali. Japonci všichni cestují s pevnými kufry a svým aerolinkám nejspíš důvěřují, tak nic takového asi nepotřebují. My to se svými měkkými krosnami, ze kterých na všechny strany trčí poutka, neriskli. Vytáhli jsme vlastní zakoupené potravinové folie a jali se balit.

Dál následoval už známý self check-in, trochu zpestřený tím, že odmítal identifikovat Jarníkův pas, ale na číslo letenky už zabral. Tentokrát bylo mnohem víc míst na rozebrání, tak jsme si rezervovali pěkná sedadla a v letadle bylo nakonec tak málo lidí, že jsme měli pro sebe celou trojsedačku. Pěkná kompenzace za tu stísněnou cestu tam.

V letadle jsme měli konečně čas zhodnotit, co nám Japonsko dalo a co se teď budeme muset zas pracně odnaučovat. Protože v současné době:

• Nesmrkáme, zásadně popotahujeme.
• Neustále se klaníme a za všechno omlouváme. (Třeba i v případech, když do nás někdo vrazí nebo jsme jen moc velcí a zabíráme někde moc prostoru. To je v Japonsku docela běžné.)
• Když na nás někdo mluví, horlivě kýveme a vydáváme souhlasné zvuky. (Když to totiž neděláte, Japonci mají za to, že nerozumíte nebo vůbec neposloucháte.)
• Zvykli jsme si na na slušné zacházení s úsměvem v obchodech a ve službách.
• Na eskalátorech stojíme vlevo. (Byl dost problém se to přeučit, zpátky to bude asi zas chvíli trvat.)
• Když vcházíme do restaurace, máme tendence ukázat na prstech, že jsme dva. A jsme připraveni na to, že na nás celý personál na uvítanou zařve.
• Otáčíme klíčem na opačnou stranu. 
• Při přípitcích připíjíme sklenicí doprostřed stolu do chumlu.

Ale domů se už taky těšíme :)

Lusi

Den 13. - Tokio

Zbýval nám poslední den v Japonsku, s taháním těžkých krosen už jsme si nemuseli lámat hlavu, takže nastal ideální čas na nákup suvenýrů. Naše japonská hostitelka měla večer na návštěvě kamarádku, která pracuje v komplexu stanice Tokyo Station a doporučila nám jej jako ideální místo. Vydali jsme se tedy nejprve tam. Obchodů tu bylo plno, ale všechny byly kvalitou i cenou o něco výše, než jsme si představovali. Náhodou jsme zahlédli směrovku "Character Street" a vydali se prozkoumat, co označuje. K našemu překvapení šlo o pasáž poskládanou z obchůdků se zbožím věnovaným různým známým postavičkám a maskotům. Část jsme jich neznali (většinou maskoti TV stanic), s radostí jsme ale přivítali krámek věnovaný studiu Ghibli. Na rozdíl od obchůdku v Ghibli muzeu tu nebyla hlava na hlavě a i sortiment byl o něco širší. Vzali jsme si A3 kalendář a pár drobností.

S velikánskou taškou v ruce jsme vyrazili do další suvenýrové lokace - čtvrti Asakusa. Minulý týden jsme tu bydleli a místní obchodní pasáže jsme si zhruba prošli, takže jsme šli na jistotu. Po sehnání pár drobností pro naše rodiny jsme usedli k obědu v již dříve vyzkoušeném kaitenzuši Magurobito. Tentokrát jsme měli lepší představu o cenách a obecně se cítili o trochu jistější v kramflecích, talířky s tuňákem ani úhořem unagi jsme proto nešetřili.

Dalo se do deště a suvenýrů jsme měli dostatek, chystali jsme se proto někam zapadnout a na internetu si najít zítřejší spoj na letiště. V infocentru měli počítače s internetem zdarma, ale bez míst k sezení. Poradili nám ale, že vedle je specializovaná internetová kavárna. Vyjeli jsme do čtvrtého patra a vstoupili do "manga café". Už jsme o tomhle typu podniků slyšeli různé zkazky (kamarádi to doporučovali jako místo k přespání), naše očekávání proto byla rozporuplná. Museli jsme si založit členskou kartičku, vybrali jsme si jedno místo u počítače (k dispozici byly i privátní kabinky, pro nás zbytečný luxus) a druhé jen na sezení. Všude bylo krásně čisto, teplo, zdarma studené i teplé nápoje, možnost objednat si jídlo nebo si dát sprchu. Prostě ideální útočiště pro utahané pocestné. V klídku a teple jsme pobyli necelé dvě hodinky a zaplatili za to v přepočtu cca 300 Kč na osobu i s členským poplatkem.

Suvenýrů jsme měli dostatek, vyrazili jsme proto navštívit ještě obchodní centrum Sunshine City ve čtvrti Ikebukuro. Mělo zde být muzeum zmrzliny, nedařilo se nám ho ale najít. Paní na informacích nás nasměrovala do zábavního centra o patro výše, vstupné bylo do areálu bylo ale nemalé a celodenní. My měli jen necelou hodinu, takže jsme se rozhodli to nechat napříště. Při návratu jsme přes ulici zahlédli herní centrum, Lusi lákala možnost si ještě něco zahrát. Po společném Jubeatu si vyzkoušela ještě novou hudební hru Reflec Beat spočívající v odrážení objektů klikáním do rytmu na touchscreen.

Na stanici Ikebukuro jsme trochu divoce hledali locker, do kterého jsme si uložili tašku se suvenýry. Po několikerém oběhnutí stanice jsme v hledání uspěli a vyrazili zpět do naší domovské Džijúgaoky. Na stanici jsme totiž měli sraz s naší japonskou hostitelkou a kromě toho i její učitelkou z hudební univerzity. Ta si jako doprovod přivedla i svou dceru (možná proto, že uměla velmi dobře anglicky). Již na začátku našeho pobytu jsme si přáli vyzkoušet jakiniku, ale splnilo se nám to až dnes - šli jsme na večeři do jakiniku restaurace. Jakiniku znamená doslova "pečené maso" a přesně tak to i funguje. Fígl je v tom, že si maso (křehoučké nakládané plátky hovězího) sami pečete na horké plotně umístěné ve stolní desce. 

Číšník nám přinesl sadu čtyř nebo pěti různých druhů hovězího, japonky měly praxi, tak nám s pečením pomohly. Potom jsme vyzkoušeli i pečenou zeleninu, mimo jiné zelné listy a sladké brambory, ale mým favoritem zůstalo hovězí. Co se pití týče, slečny zůstaly u piva a vína, já si ze zvyku dal saké. Číšník přinesl skleničku postavenou v malé lakované krabičce a jal se nalévat saké do skleničky. V nalévání neustal ani tehdy, když se saké přelilo přes okraj skleničky a začalo plnit krabičku. Bylo mi vysvětleno, že si pak mám obsah krabičky dolévat do skleničky.

Paní učitelka i její dcera byly velkorysé a tolerovaly naši neohrabanou japonštinu. Dozvěděli jsme se, že jejich japonský soubor se opět chystá do Prahy a slíbili jsme, že se přijdeme podívat. Po večeři jsme se rozloučili a zbytek večera se věnovali pěchování krosen.

Jarník

Den 12. - Odaiba, Mitaka

Na tento den jsme měli naplánovaný výlet do Ghibli muzea do Mitaky, protože to byl jediný vhodný termín, na který před týdnem v automatu ještě nebylo vyprodáno. Lístky zbývaly už jen na 16:00, což je na jednu stranu trochu škoda, že jsme neměli šanci vidět muzeum za plného slunce, ale na druhou stranu nám to dalo celé volné dopoledne, které jsme se rozhodli využít k nápravné návštěvě Odaiby (tentokrát za bílého dne a otevřených vyhlídek a muzeí).

Jelikož Japonka, u které jsme přespávali, nedisponovala klasickým internetovým připojením (k životu jí stačil jen internet v telefonu a obáváme se, že o dezáringu nikdy neslyšela), přijali jsme její nabídku, že nám spojení vyhledá. A vyhledala. Na Odaibu i pak do Mitaky, která už pomalu není ani v Tokiu. Na Odaibu nám našla super rychlé spojení, které pro nás sice nebylo zcela zdarma (JR), ale šlo platit tokijskou tramvajenkou a hlavně, končilo na stanici s názvem Tokyo Teleport, kterou jsem měla už z Prahy označenou v mapě jako stanici se snad nejlepším názvem v celém Tokiu (to jsem tehdy ještě netušila, že tam existuje i stanice s názvem Očanomizu - v amatérském překladu "voda na čaj").

Cestou z Teleportu jsem objevila v kapse bundy krabičku se šlehačkou, kterou jsme večer předtím dostali k dortíku a já ji odmítla vyhodit, že se ještě může hodit. Šlehačka se v krabičce přes noc celá rozplyzla a roztekla, až se mi z toho udělalo šoufl. Jarník se ohromně bavil a pak ji snědl. A trval na tom, že o tomto zážitku musím napsat na blog. Tak jsem to právě splnila. A když už jsem u toho, zmíním se i o nakládání s běžným odpadem. Ono totiž najít odpadkový koš v Japonsku není úplně sranda. Základem je, že odpadky dost zvláštně třídí na recyklovatelné (pouze PET lahve, plechovky a sklo), spalitelné (dle obsahu košů nejspíš skoro všechno včetně igelitových pytlíků) a nespalitelné (koš na nespalitelné jsme potkali za celou dobu jen jeden, takže toho asi moc není). Koše na PETky a plechovky najdete všude, i kdyby jen proto, že jsou všude automaty na pití a koše hned u nich. S koši na směsný (=spalitelný) odpad už je to o dost horší, ale taky se ve městech najdou. Viděla jsem ale dost košů, které měly třeba přihrádku na všechno recyklovatelné dohromady, všechno spalitelné dohromady a zvlášť na noviny (nespalitelné samozřejmě nikde). Tomuhle budu muset někdy přijít na kloub.

Po šlehačkové epizodce jsme navštívili muzeum Miraikan, zaměřené na nejnovější vědu a techniku. I mě jakožto vědou nepolíbeného jedince tam zaujalo hned několik věcí. Třeba obří stanoviště Google Earth, na kterém jsme zkoušeli zobrazovat 3D modely všech zákoutí Prahy a dokonce i náš nový příbytek jsme tam našli.
Zatímco Jarník se tetelil u vesmírných věciček, mou ženskou stránku zaujal například robotický tuleň Paro využívaný k terapeutickým účelům. Už jsem o něm dřív něco četla a tady jsem si na něj mohla i sáhnout. Dál jsme mrkli na projekci o konci světa prováděnou na obří zeměkouli složené z LED obrazovek, podívali se na velmi názornou výstavu o tom, jak se žije na ISS, osahali věci, se kterými se dají dělat pokusy, a přesunuli se zas dál.

Moc času nám nezbývalo, tak jsme zaskočili už jen do jednoho obchodního centra, kde nebylo nic moc zajímavého, až na hernu, kde jsme si střihli jeden Jubeat a já konečně zjistila, jak se jmenuje má oblíbená písnička. Ke své hrůze jsem ovšem také zjistila, že ji zpívá stejná slečna jako dříve zmiňované PON PON PON. Sbohem, zbytky mého vkusu.

Protože jsme nechtěli do muzea přijet pozdě a nevěděli jsme, jak dlouho nám potrvá cesta (u téhle už jsme nedali na papírek od Japonky, ale vymysleli si vlastní cestu s méně přestupy a zadarmo), už jsme se jen pofotili s místní falešnou sochou svobody a vyrazili jsme.

Do Mitaky jsme dorazili tak akorát, abychom stihli pěšky dojít k muzeu. Japonka nám sice našla, že je to jednu stanici autobusem, my se ale rozhodli, že tam dojdem podle mapky na lístkách, ze které se to zdálo kousek. Pokud bych vám mohla dát jednu radu ohledně Ghibli muzea, NEVĚŘTE MAPCE NA LÍSTKÁCH a už vůbecm se podle ní nepokoušejte dojít. Pokud hned u nádraží nenatrefíte na správnou ulici, nemáte šanci. My zakufrovali dost solidně a správné místo se nám povedlo najít až s pomocí čtyř postupně kolemjdoucích Japonců (jak se japonština hodila!).

Muzeum se nám nakonec povedlo najít přesně včas, ale už jsme před vstupem nestihli spořádat oběd nakoupený ve spěchu na nádraží. Abych uvedla do obrazu nezasvěcené, kteří si až doteď lámali hlavu, kvůli čemu jsme to podstupovali takové krkolomné shánění lístků a hledání cesty - Ghibli je animační studio, které má na svědomí např. u nás vysílanou Princeznu Mononoke nebo oskarovou Cestu do Fantazie. Jelikož máme jejich filmy rádi, nechtěli jsme vynechat možnost nahlédnout do muzea věnovaného výhradně tomuto studiu.

Hned po vstupu do muzea jsme využili získanou stylovou vstupenku do minikina (vstupenka obsahuje originální ústřižek z filmového pásu, asi 4 okýnka) a šli se podívat na krátký film, který se promítá pouze v muzeu. Byl o sumo myších a tak jednoduchou japonštinou, že jsme mu i rozuměli.

Po filmu jsme proběhli zbytek muzea. Bylo menší, než jsem čekala a překvapivě víc než exponáty mě zaujala samotná budova muzea. Zahrnovala spoustu cestiček, balkónů, průchodů a točitých schodišť. Takže jsem se snažila si co nejvíce užít různých zkratek a dveří, u kterých není předem úplně jasné, kam vedou.
Co se týče expozic, byly zaměřené na to, jak jejich filmy vznikají (ideově i technicky), jak vypadá pracovna tvůrce, knihovna s inspirativními evropskými knihami a kresbami, jak funguje film a podobně. V horním patře byla jedna místnost, ve které byl pouze obří plyšový kočkobus (link), přístupný ovšem pouze dětem do 12 let. To mě dost zklamalo. Náladu mi ale vylepšila přístupná střecha, na kterou se lezlo po parádních točitých schodech a nacházela se na ní krajinka a dva exponáty z filmu Laputa v životní velikosti. Celkově tam toho bylo ale nějak méně, než jsem čekala. Můj návrh na vylepšení muzea jednoznačně zní: Méně evropské inspirace a více kočkobusů pro všechny!

Když jsme vyšli z muzea, byla už tma jak v pytli. To je nevýhoda toho, když cestujete po Japonsku v listopadu. Už v pět je tma a moc toho neuvidíte. Ještě jsme se tedy vyfotili s obřím Totorem v pokladně a vyrazili potemnělou Mitakou směr nádraží.
Jelikož zbývalo ještě dost času, než měla naše hostitelka dorazit domů a klíče jsme neměli, rozhodli jsme se ještě jednou navštívit Akihabaru a zkusit tam sehnat nějakou SIMku s mobilním internetem, když máme trávit ještě několik dní v místě bez netu. Navíc nám Japonky kvůli domlouvání rády volaly, takže japonské číslo by se i na ty poslední dny hodilo. Před odjezdem jsme se dočetli o službě krátkodobého zapůjčení SIM, nic takového se nám ale ad hoc sehnat nepodařilo. Zdá se, že to jde pouze s předchozím objednáním. Po více či méně úspěšných rozhovorech s prodavači a zástupci telefonních operátorů, jsme se dopátrali, že nejblíže našemu ideálu jsou předplacené karty od společnosti b-mobile (nejspíš jediná společnost, která tuto službu nabízí). Nejkratší prodávaná lhůta předplaceného internetu byla ale 21 dní a ne úplně za levno, tak jsme to vzdali. Kdybychom ji ale pořídili hned na začátku, nejspíš by se vyplatila. Tak příště (pokud se teda nerozhodnem pro ten pronájem SIM).
Večer jsme dorazili domů, riskli, že klávesnice před vchodem je na zadání čísla bytu, kam se chceme spojit interkomem, a ne na zadávání bezpečnostního kódu a případně volání policie, a prošlo to. Okolo půlnoci přišla na návštěvu ještě kamarádka naší Japonky, která o nás jevila chvíli docela zájem a byla ohromená tím, že jsme zasnoubení a cestujeme spolu. Anglicky moc neuměla, ale "enby enby" (jakože envy :) nám k naší situaci ještě říct dokázala.

Lusi

Den 11. - Ósaka, Tokio

Ráno jsme sbalili svých pár švestek a rozloučili se s Ósackým hostelem Toyo. Líbilo se nám tu, dokonce ani prostěradla jsme nemuseli uklízet, že prý si to sami zařídí.

Na hlavní stanici Ósaka jsme hodili krosny do lockerů, zarezervovali šinkansen zpět do Tokia a vydali se čekat k centrálnímu východu. Měli jsme totiž sraz s další Lusiinou známou Japonkou, která nás chtěla vzít na takojaki. Po 20 minutách, když už jsme se zvedli k odchodu, se mi rozdrnčel telefon a svojí chabou japonštinou jsem vyrozuměl, že měl její vlak zpoždění a máme ještě počkat. Po dalších 20 minutách Japonska skutečně dorazila. Spletí křivolakých uliček a průchodů nás zavedla k takojaki bufetu. Dal jsem si je s toppingem z cibulky a majonézy, překvapivě to chutnalo fakt dobře. Lusi si dala bez toppingu. Takojaki jsme snědli na stojáka, Japonka se omluvila, že ještě něco má, a rozloučili jsme se.

Do šinkansenu jsme ještě měli čas, vyrazili jsme tedy na místní nejvyšší mrakodrap - Umeda Sky Building. Jsou to dvě mohutné věže, spojené plochou střechou s dírou uprostřed. Ze střechy je krásný výhled na celou Ósaku. Ač má Ósaka pověst venkova, je to velkoměsto, jak se patří - na jeho konec jsme ze střechy nedohlédli. U paty mrakodrapu jsme potkali i japonský vánoční trh v rádobyevropském stylu. Japonci ve vánočních kostýmech uprostřed koled a plastových stromků působili ve vlahých 18 stupních docela srandovně.

  

V šinkansenu zpět do Tokia se stalo něco zvláštního, během jízdy přišel z vedlejšího vagónu rozložitý zápaďák v rudém kostýmu Flashe a začal se dost nevybíravě rozcvičovat. Několikrát odešel a vrátil se, Japonci z něj nebyli moc nadšení, my také ne. O co šlo a zda to měl ten chlap v hlavě v pořádku, jsme se nedozvěděli.

Naší cílovou stanicí byla Džijúgaoka - periferní část Tokia, kde bydlela další Lusiina Japonka a současně naše hostitelka po následující tři noci. Kromě ní se překvapivě vyloupl i zbytek holek, které s námi byly v Hakone, a že prý půjdeme někam na jídlo. Ne zcela snadně jsme se snažili najít něco, co bychom v Japonsku ještě neochutnali a nakonec jsme zvolili jakitori - kuřecí špízy. Kromě libových kousků kuřete je Japonci dělají i z vnitřností - žaludku, srdíček a jater. Zkusil jsem vše, favoritem byla srdíčka. Sedělo se opět na zemi u nízkých stolků. Japonky si brzo všimly, že nás ze sezení na patách bolí nohy a svěřily se, že i dnešní mladí Japonci s tím mají problém, takže jsme si bez obav přesedli do pohodlnějších pozic.

Vedle sedící skupinka postarších Japonců si našich bílých ksichtů brzo všimla a bez okolků nám nabídli specialitu, kterou si zrovna dávali - šíleně smradlavou, ale prý vynikající rybu. Ochutnali jsme a souhlasili v obou bodech. Jíst se prý má se zacpaným nosem. Všichni (včetně ryby) jsme si pak udělali společnou fotku.

Cestou z izakaji (japonská hospodorestaurace) si Lusi vzpomněla, že by v Japonsku ráda zkusila karaoke. Japonky nás zatáhli do jejich oblíbeného podniku a strčili nám songlist. Horkotěžko jsme hledali něco známého mezi západními interprety, zlatým hřebem se však stala Aj lúčka, lúčka. Japonci k ní totiž mají vlastní text (おお牧場はみどり), učí se ji na základní škole a většina jich ani netuší, že není japonského původu. Naše japonky ji ovšem uměly česky, protože s ní před rokem vystupovaly v Praze. Zazpívali jsme si lidovku a protože už nám docházel levně vyměřený karaoke čas, vyrazili jsme k naší hostitelce domů.

Večer jsme trávili japonských televizních divnopořadů - obsah jednoho z nich byl následující: dospělá dcera otci nečekaně navrhne, jestli nepůjdou společně do vany, skrytá kamera pak sleduje, jak bude otec reagovat a zda svolí. Pokud byl pro, navštíví ho ve vaně místo dcery televizní štáb.

Jarník

Den 10. - Mijadžima

Když už jsme byli v Hirošimě, chtěli jsme stihnout ještě přilehlou Mijadžimu - ostrov známý díky obří bráně v moři, patřící ke svatyni Icukušima (což je snad i oficiální název ostrova, i když nám přišlo, že se používají názvy oba). Ostrov je od Hirošimy vzdálen asi 20 minut cesty místním vlakem a pak ještě 10 minut lodí. Měli jsme docela radost, když jsme na internetu zjistili, že na místní vlak a dokonce i na přívoz nám platí náš RailPass. Lodě k Mijadžimě totiž vypravuje více společností a jednou z nich je i JR (japonské dráhy).

Vlak byl zase něco mezi českým osobákem a rychlíkem, nabrali jsme 8 minut zpoždění a řidič se nám za to rozhlasem konstantně omlouval.

Cestou od vlaku k přívozu jsme si všimli schodů vedoucích do podzemí se šipkou na Mijadžimu. Říkali jsme si, jak jsou ti Japonci hustí, že tu postavili i pěší tunel až na ostrov, ovšem jen do doby, než jsme zjistili, že je to jen podchod pod rušnou křižovatkou vedoucí do přístavu s loděmi směr Mijadžima. Na loď jsme nemuseli dlouho čekat a jak přijela, hned jsme si vylezli na horní otevřenou palubu a snažili se dělat nějaké fotky. Už se ale začínalo stmívat, tak z fotek brány v moři toho moc nebylo.

 

V přístavu na Mijadžimě jsme zase pobrali mapku ostrova a leták se zajímavostmi, abychom se přivzdělali a neztratili. Když jsme vylezli z přístavní budovy, téměř hned jsme potkali jednoho jelínka šika a po chvíli skupinku dalších. Jsou totiž známou atrakcí i tady, akorát jsme to netušili. A taky jsme pro ně neměli sušenky. Jednoho, co měl dost srandovní tlamičku, jsem si chtěla vyfotit a poprosila Jarníka, ať ho zabaví, než vytáhnu foťák. Když šika viděl, že nemáme nic lepšího k jídlu, začal se Jarníkovi sápat po mapě. Navrhla jsem, ať mu jí klidně nechá očuchat, že pozná, že to není k jídlu. Nepoznal. Normálně nám uhryznul kus mapy a zdlábnul, jako by se nechumelilo. Z focení tlamiček tedy sešlo, protože zbytek mapy jsme potřebovali, a vyrazili jsme k hlavní atrakci.

Asi nejznámějším a nejfocenějším objektem na ostrově je obří torii brána v moři. Za odlivu se k ní dá bahnem dojít, za přílivu stojí ve vodě a je fotogeničtější. Obě možnosti nám přišly fajn, tak jsme svou cestu plánovali podle našich časových možností a ne podle náladovosti japonského Vnitřního moře. Ale vzali jsme si hadr na případné utření nohou :) Bránu jsme zastihli krásně v moři. Už se skoro setmělo, takže žádné extra fotky z toho nejsou, zato byla krásně nasvícená, takže máme pěkné obrázky aspoň v paměti.

Zjistili jsme, že na tomto ostrově je ještě spousta dalších pěkných věcí k vidění (včetně prý nádherných momidži, lanovky a rjókanů), takže se sem určitě ještě někdy chceme vrátit aspoň na den.

Protože jsme chtěli stihnou trajekt zpět a rezervovaný "šinkáč" z Hirošimy do Ósaky, zbýval nám čas už jen na nákup suvenýrů. Nejznámějším jídelním suvenýrem jsou zde momidži mandžú (buchtoidní bochánky ve tvaru lístků momidži s různou náplní), takže ty jsme samozřejmě nevynechali. Pak jsem se s radostí prohrabala tunou dalších roztomilých suvenýrů. Na Japonsku je krásné, že mají jednak všude obchody zaměřené na suvenýry (Japonské zvyky káží z každé cesty něco dovézt, takže už jsou zařízení na to, že ve většině míst stačí skočit do prvního suvenýrového shopu u nádraží a máte splněno) a další obdivuhodná věc je, že ze všeho dokáží udělat prodejní artikl a cokoliv je možné předělat na roztomilou postavičku. Přiložená průkazní fotka ukazuje krabičku karamel s personifikovanou šikou a nepersonifikovanou šikou. Všimněte si i té brány, kterou má ta personifikovaná ve vlasech, a lístků momidži, které nesmí chybět.

Když jme byli zpátky v Ósace, chtěli jsme si koupit něco k večeři v supermarketu. To jsme ale netušili, jaký bude problém najít obyčejný supermarket nebo konbini v okolí hlavního nádraží v Ósace. Přímo na nádraží byly k jídlu k zakoupení hlavně sladkosti ve všech těch suvenýrových obchodech a ven jsme vylezli do čtvrti, kde měli sice všechno od foťáků po DVD, ale najít tam konbini s jídlem byl docela náročný úkol. Ale dali jsme to a nakoupili si benta se sushi. Další vymakaná věc v Japonsku je, že když si koupíte takovéhle krabičkované jídlo, tak v něm zpravidla bývá už přibalená sojovka a občas i hůlky. Když tam hůlky nejsou, dá vám je prodavač, když vám balí nákup do igelitky. Tentokrát byl prodavač velmi starostlivý a když viděl naše bílý ksichty, dokonce se nás zeptal, jestli nebudeme potřebovat vidličku :) 

Lusi

Den 10. - Hirošima

Na úterý jsme měli naplánovaný výlet do Hirošimy. Nebyla sice z Ósaky úplně blízko, ale se šinkanseny je všechno blízko a s RailPassem jsou šinkanseny zadarmo. Navíc jsou k němu zadarmo i místenky, tak jsme chtěli využít i téhle supr služby. Na Hyperdii (japonském idosu) jsme si večer našli ideální spojení (nejrychlejší šinkansen, co na téhle trase jezdí a platí nám na něj pas) a doufali, že do něj ráno ještě seženeme místa k rezervaci. Jenže ouha, už bylo vyprodáno. Ovšem vyprodáno bylo i na další  rychlý spoj, který jel až za 3 hodiny, takže nemělo cenu čekat. Rozhodli jsme se proto zkusit nerezervovaný vůz. V Japonsku je to vymyšlené tak fikaně, že je prostě předem určené, na které vagóny jdou koupit místenky a na které ne. Když místenku nemáte, jdete rovnou do nerezervovaného vozu a nehrozí vám, že se vás hned na další zastávce bude snažit vyšťourat někdo s místenkou na vaše místo. Protože jsme na nádraží byli včas, šli jsme si vyfrontovat své teplé místečko v nerezervovaném voze.

To je další výhoda japonské vlakové dopravy. Nejen, že máte na nástupišti vyznačeno, kde budou dveře, máte tam rovnou i informace, do kterého vozu ty dveře povedou. A na větších nádražích je i na digitálním panelu spolu s dalšími informacemi napsáno, jestli vůz, který bude k téhle části nástupiště přistaven, je místenkový nebo nemístenkový. A u všech značek tvoří Japonci poklidné, spořádané fronty.
Vlak, kterým jsme jeli, má označení Sakura a aspoň pocitově nám přišel o třídu lepší než Hikari před pár dny. Sakury jsou tu nejspíš rychlejší než světlo. Dokonce mi občas zaléhaly uši. Ale možná šlo vážně jen o dojem, protože dle našich propočtů byla průměrná rychlost opět okolo 200 km/h. Pokud to bude číst nějaký odborník na japonské vlaky, nechť nás prosím opraví. Ale i zásuvky konečně byly (ovšem nemělí jsme do nich zrovna co píchnout).

V Hirošimě jsme vyzkoušeli dopravu tramvají, která vypadala silně historicky, ale byla natolik zmodernizovaná, že v ní šla v pohodě bezkontaktně použít "ósacká" tramvajenka, kterou jsme pořídili v Kjótu (měla by mít platnost pro celý region). Mělo to jediný chyták. Kartičku si musíte pípnout hned při vstupu. Když to uděláte až při rozjezdu tramvaje, už vám to přístroj nevezme. Napoprvé se nám to nepodařilo, ale řidič to za nás bez problému uměl při výstupu nafingovat.
Vystoupili jsme u proslaveného atomového dómu - jedné z mála staveb, které přežily výbuch bomby a snad jediná, která pořád ještě stojí zachovaná v původním stavu, v jakém zůstala po výbuchu. Hirošimští si na tom velice zakládají a chtějí udržet tuhle stavbu, kterou mimochodem navrhl český architekt, navždy přesně v tomto stavu jako pietní místo a připomínku hrůz jaderných zbraní.

Hirošima byla plná japonských školních výletů (jednotlivé třídy/školy se od sebe daly odlišit podle barvy čepiček) a minimálně jedna z těchto výprav dostala za domácí úkol popovídat si s cizincem. U atomového dómu si nás tedy odchytla skupinka školáků, slušně poprosili o rozhovor a následně nám pečlivě vyslovovanou angličtinou sdělili, jak se jmenují, kolik jim je let a co mají rádi za sport ("I like basketball." "I like basketball." "I like...  baseball."). Pak pěkně poděkovali za náš čas a nechali nás podepsat se do jejich pracovních listů, což jsme s radostí poctivě udělali. Až později nás napadlo, že jsme se klidně mohli podepsat třeba "Baník Pyčo" a "Emer Gencyexitonly" a stejně by jim to jako úkol prošlo.
Celá Hirošima byla hodně náročný a emotivní zážitek. Město, které se dokázalo vyhrabat z příšerné katastrofy a po znovuvybudování se snaží být  vlajkovou lodí boje za mír a jaderné odzbrojení, je těch emocí prostě plné. Nevím, jestli má cenu se to celé snažit nějak popisovat. Já osobně jsem brečela už u památníku dětským obětem (války, výbuchu a ozáření), který je obklopen tisíci papírových jeřábů od dětí (myslím, že nejen z Japonska.) Japonci mají totiž legendu, že tisíc složených jeřábů může splnit přání. U pomníku se každou chvíli střídají školní výpravy, předají své jeřáby, pokud přivezli, a pokloní se obětem.

 

Hirošimské Peace Memorial Museum je také hodně silný zážitek. Pokud budete někdy v Hirošimě, určitě stojí za to. Strávili jsme tam asi 2 hodiny, a to už jsme poslední část dost odflákli. Ocenili jsme, že to celé bylo udělané velmi apoliticky bez jasného ukazování prstem na viníky. Jednou ze zajímavostí v muzeu byly všechny protestní dopisy, které poslali starostové Hirošimy jaderným mocnostem. Někdy od šedesátých let, vždy, když kdekoliv na Zemi dojde k jadernému testu, pošle starosta Hirošimy příslušnému orgánu nebo činiteli dané země protestní dopis jménem občanů Hirošimy. K dnešnímu dni je jich 599 a poslední 3 jsou adresované prezidentu Obamovi.

Z depresivní nálady z Hirošimského muzea nás průběžně vytrhovali školáci, kteří často, jak spatřili cizince, hned volali "Haró" (jakože "Hello") a občas i "Hevu e najs dei", což bylo hrozně milé.

Už se mi to zas nějak rozrůstá, takže zbytek dne asi opět oddělím až do dalšího postu.

Lusi

Den 9. - Kjóto, Ósaka

Ráno jsme se sbalili a chtěli se naposledy vyfotit s naším hostitelem. Po pohledu do zrcadla ale rozespalý Hadžime prohlásil "not good for Facebook", takže jsme se aspoň sami nechali vyfotit na našem oblíbeném gauči. Rozloučili jsme se, vyzvedli z nudlárny zapomenutý deštník a vyrazili na kjótské nádraží. Ukázalo se, že najít prázdnou skříňku na úschovu krosen je trochu ořech, ale po prozkoumání odlehlejších částí nádraží jsme nakonec uspěli. Skříňky jsou na většině nádraží a fungují buď mechanicky (dostanete klíč) nebo digitálně (dostanete PIN). Naše dvě krosny se nám obvykle vešly do skříňky střední velikosti za 400 jenů (cca 100 Kč).

Lokálkou jsme pak vyrazili do nedalekého chrámu Tófukudži. Pověst o nejhojnějších a nejkrásnějších momidži v chrámu nelhala, navíc nám přálo počasí. Viděli jsme i zenovou zahrádku, na posezení u ní jsme ale neměli pomyšlení, čekal nás ještě nabitý program.

 

Venku jsme si sedli na zídku a pustili se do snídaně. Lusi měla svůj oblíbený melonpan, já měl sladkou žemli s kukuřicí, majonézou a párkem, pak mušipan (zvláštní muffin ze sladkého kynutého těsta připomínajícího naše houskové knedlíky) s kousky sušeného ovoce a nakonec lívanečky s javorovým sirupem. Japonské pečivo ze sladkého vlhkého těsta mi začínalo dost chutnat. Narazili jsme i na Sprite v dvoudeckovém podání a přisoudili to lokalizaci na japonské výškové poměry.

Pěšky jsme pak došli ke svatyni Fušimi-Inari. Ta je charakteristická jasně červenými bránami a soškami bílých lišek, které zde hrají nějakou roli posvátného zvířete. Kromě chrámů je hlavní atrakcí průchod v délce několika kilometrů tvořený zmíněnými červenými bránami - jedna přitom těsně přiléhá k druhé. Brány postupem času chátrají, ale cestou jsme potkali několik řemeslníků, kteří pilně pracovali na jejich údržbě a výměně. U vstupu jsme zahlédli i jakýsi ceník a až po bližším zkoumání jsme zjistili, že na každé bráně je kromě data vztyčení uvedeno i jméno nějaké společnosti - pro zlepšení karmy si tedy nejspíš můžete zaplatit vztyčení vlastní brány. Na celou túru skrz brány jsme si netroufli a záhy to otočili zpět na vlak.

Cestou jsme se zastavili v bufetu, který působil rustikálně a původně - žádné anglické popisky, klečení pěkně na zemi u ministolků, bok po boku spolujedlíků a obsluhující babička, které bylo odhadem něco kolem 150 let. Zvládli jsme si objednat, správně to sníst i zaplatit - to vše v japonštině, takže jsme se sebou byli spokojeni.

 

Vrátili jsme se do Kjóta pro krosny a rychlíkem přejeli do Ósaky. Ósačané mají specifický přízvuk a občas pověst venkovanů, nám se k tomu nabízela paralela Tokio = Praha, Kjóto = Brno, Ósaka = Ostrava. Na dvě noci se tu naším útočištěm stal hostel Toyo. Po čtění Werkova blogu jsme se trochu obávali (zmíněný hostel překřtil na "hotel hrůzy"), ale po maličkém pokojíku v tokijském Khaosanu nám široká místnost s rohožemi tatami na spaní vrátila úsměv na tvář. Měli jsme dokonce přímo na pokoji televizi a umyvadlo, wifi taky fungovala.

K večeru jsme vyrazili do nákupní čtvrtě Šinsekai. V jejím centru stojí Ósacka věž, hlavní symbol města i okolí. Od ní se rozbíhající do stran uličky s obchody a bary s místní specialitou - kušikacu. Jsou to takové malé řízečky na špejli, kromě hovězího je tu dělají i ze sépie, kuřete, chobotnice, krevet, vyzkoušeli jsme i "hand of crab". Vtipné je, že znak pro "kuši" (špíz) má tvar dvou obdélníků pod sebou, protnutých svislou čarou, takže to skutečně vypadá jako špíz. Hned v prvním baru nás zaujala vanička plná syrových zelných listů položená na stole vedle vaničky s hustou tekutinou. Po objednání kušikacu nám číšník vysvětlil, že je to předkrm a zelí se má namáčet do přiložené omáčky. Zkusili jsme a nebylo to špatné. Než nám přinesli špízy, sešrotovali jsme většinu zelí.

Na rozdíl kušikacu jsme ale s návštěvou obchodů moc nepochodili. Už po sedmé hodině měli všude zavřeno a zbyla jen sámoška Lawson. Koupili jsme nějaké sladkosti a já chtěl zkusit i něco čerstvého. Zalíbily se mi chobotničí knedlíčky takojaki - další místní specialita. Prodavačka mi je dokonce beze slova ohřála. Byl to ale chyták, nebyly to takojaki, ale nějaké kuřecí karbanátky, i přesto přišly vhod. Lusi si přitom pochvalovala jednotné značení náplní onigiri - lososové jsou vždy oranžové, tuňákové modré atd. Ač má každý výrobce jiný design, barevné schéma prakticky bezvýhradně dodržují. 

Jarník

Den 8. - Nara

Ráno po noční šichtě našeho hostitele (v rámenárně) a naší noční šichtě (uploadování fotek na web a dopisování blogů) jsme se všichni probudili až s Hadžimeho budíkem v jedenáct, což tedy úplně v plánu nebylo. Jelikož měl Hadžime v poledne skládat zkoušku z angličtiny, museli jsme rychle vyfičet z baráku, aby se vůbec stihl připravit.

V plánu jsme měli cestu do starobylé Nary, vzdálenou necelou hodinku vlakem z Kjóta. Vlak anglicky označený jako "Rapid Train" je víceméně něco jako náš rychlík. S komfortem šinkansenu se nedá srovnávat. Jednou skvělou věcí se od našich vlaků ovšem liší. Má ve velkokapacitních vozech u každého dvousedadadla geniální mechanismus díky kterému jde přehodit opěradlo na druhou stranu sedačky a tím otočit směr, kterým je orientovaná. Jedete vlakem s kamarády a chcete si povídat? Není problém! *CVAK* a máte vytvořenou čtyřku čelem k sobě. Nelíbí se vám, že by si naproti vám do čtyřky mohl někdo sednout a museli jste se na něj celou cestu dívat? *CVAK* a máte soukromí.

Cestou jsem se snažila napsat pohledy, ale jelikož co do míry cukání byl vlak úplně stejný jako český rychlík, moc to nešlo.

Nara je město se spoustou tradičních chrámů a svatyní. V informačním centru v Kjótu jsme dostali mapku pro turisty, Hadžime nám poradil, co podle něj stojí za to, a tak jsme mohli rovnou vyrazit.

Hned po pár minutách v Naře jsme ale na ulici narazili na jakousi slavnost spočívající v tahání pojízdné svatyně na obřích lanech po ulici tam a zpět. Ani nevíme jak, ale hned jsme byli taky zapřaženi. Tak jsme si spolu s několika desítkami Japonců za pokřiku "Sorjá!" potahali svatyni dolů a nahoru hlavní ulicí. Tohle se každý den nepřihodí. I když možná v Naře... Kdo ví?

Po opuštění lan jsme jako první okoukli chrám Kófukudži s několikapatrovou pagodou, která je symbolem Nary a někteří z vás ji možná můžou znát z vlezlé reklamy na Fit's. Jelikož bylo obstojné počasí, měla jsem kousek od chrámu konečně příležitost ochutnat točenou zmrzlinu s příchutí zeleného čaje mačča. Jarník byl ještě odvážnější a dal si zmrzku s příchutí miso, což je slaná pasta ze sojových bobů, ze které se obvykle dělá polévka. Jarníkova softo (tak tady říkají točené zmrzlině - od sousloví soft creme, aisukurímu je zřejmě vyhrazeno pro nanunky) byla kupodivu sladší a chutnější než ta moje.

Nara je kromě chrámů proslavená ještě jelínky japonsky nazývanými šika. Nejsem přesně schopná říct, jestli jde spíš o jeleny, srnce nebo daňky, ale jsou to takoví ti, co vypadají jako Bambi (mám pocit, že jsem tam zahlédla prodávat i nějaký Bambí merchandise :). Šiky se volně procházejí po celé Naře, ale největší koncentrace je jich v Narském parku. Určitě i z důvodu, že je zde spousta turistů, kteří si tu můžou koupit oplatky určené ke krmení šik. Jelínci jsou slušně vychovaní a když prosí o oplatku, zpravidla se slušně ukloní. Reagují dokonce i na vaše úklony.

Pokud jste ovšem jediný turista v okolí deseti metrů, který má ještě plný balíček sušenek, jde i šičí slušnost stranou a silnější vyhrává. Šikám se dá většinou celkem v pohodě utéct nebo je uplatit oplatkou (jsou zhruba jako české odrzlé labutě), přesto jsme posléze zjistili, že se jich dost Japonců bojí. Jedna Japonka ale po shlédnutí našeho klanícího videa svůj názor na šiky trochu poupravila. Pořád je nemá ráda, ale dokážou prý být roztomilé. I cedule v parku ovšem upozorňují, abyste nezapomínali na to, že jsou to přecijen divoká zvířata.

V Naře jsme nevynechali ani chrám Tódai-dži, ve které je ukryta největší socha Buddhy v Japonsku. Krom Buddhy nás zde zaujal ještě sloup s dírou, na který stáli frontu rodiče s dětmi a děti touto dírou prolézaly. Některým se moc nechtělo, a tak je maminky musely na jedná straně do sloupu doslova natlačit a na druhé straně vytáhnout. Tahle tradice nám dost vrtala hlavou, tak jsme se jedněch rodičů zeptali, proč to vlastně dělají. Jako odpověď se nám dostalo: "No jo, proč vlastně?". Náš hostitel se to pak večer pokoušel zahladit tím, že to snad možná nosí štěstí nebo tak něco.

Poblíž chrámu (na veřejných záchodcích :) jsem si všimla ještě jedné zajímavé věci. Zdá se, že čím historičtější město, tím méně "western style" záchodů a více těch "japanese style", což je v podstatě obrácený turecký záchod. Tohle jde ještě pořád mimo moje chápání. Proč si národ, který vynalezl geniální západní záchody téměř s umělou inteligencí, pořád ještě potrpí na vykonávání potřeby ve dřepu? Že by měli potřebu si čas od času dokázat, že jsou borci, když si u toho nepočůrají boty? Záchodová polemika by vydala na samostatný článek, tak radši popojedem.

Cestou na nádraží nás zastavil chlapík, co tvrdil, že je básník, a rozhovor začal dost mile tím, že byl v Praze a jak je evropská kultura lepší než americká, protože se u nás pořád čte dost knížek a tak. Po chvíli ale sklouzl k šíleným konspiračním teoriím od židovsko-komunistického spiknutí až po to, že bůh je největší terorista. No, vrazili jsme mu 500 jenů (momentálně nejnižší udatelná mince, co jsme měli) za jeho samizdatovou knížku anglických metahaiku a pelášili pryč. 

Večer jsme našeho hostitele pozvali do jeho oblíbené restaurace, kde jsem vyzkoušela japonské "korokke" neboli krokety. Jsou to vlastně jen osmažené poměrně velké hrudky rozmačkaných brambor s nějakými kousky neidentifikovatelného masa uvnitř. Byla jsem ráda, že jsem to zkusila, ale už jsem v Japonsku měla výrazně lepší chuťovky, tedy.

Po večeři jsme koupili a doma otevřeli ještě švestkové víno, požírali japonskou směs (které tady samozřejmě neříkají japonská směs) a čuměli na Glee, protože náš domácí byl fanoušek a poslední díl měl nahraný z televize (v Japonsku to moc sledovanost nemá, tak to dávají o půlnoci). How cool is that? Ještě podotknu, že to bylo z druhé řady, takže žádné spoilery a v angličtině s japonskými titulky, takže žádná jazyková bariéra.

Lusi

Den 7. - Kjóto

Podle rady našeho japonského hostitele jsme vyrazili na autobus vyzbrojeni deštníky. Čekal nás výlet ke zlatému pavilonu a do bambusového lesa Arašijama.

Zlatý pavilon Kinkakudži bylo původně sídlo panovníka, horní dvě patra domku na kraji jezera jsou pokrytá plátky zlata. Déšť zesiloval, ale dal se snést, kromě toho snížil počet návštěvníků na únosnou mez. Většinu jich tvořili skupinky Japonců a školní výpravy. Kromě pavilonu a dalších chrámů jsme opět obdivovali rudnoucí momidži. Překvapila nás uniformovaná uklízečka, která obří pinzetou s rozvážnou prezicností vracela jednotlivé lístky z chodníku na jejich patřičné místo pod stromem.

Závěrem jsme si koupili sladké knedlíčky dango na špejli a ohřátý zelený čas z automatu, který nám přišel v chladném počasí náramně vhod. Japonské automaty na pití jsou vychytané - horní patra s plechovkami a lahvemi jsou ohřívaná, spodní patra naopak chlazená. Dokonce i v obchodech mají vyhřívané nebo chlazené přímo regály, takže si pak sáhnete přímo pro nahřátý zelený čaj nebo chlazenou onigiri.

Došli jsme na vlakovou stanici, překvapivě ale nepatřila státním drahám JR (na které jsme měli neomezený rail pass), ale místnímu dopravci, takže se naše procházka deštěm rázem zdvojnásobila až k nejbližší stanici JR. Ve vlaku nám pak bylo dobře, ale opět se to zkomplikovalo - plánovaná výstupní zastávka, kterou jsme si našli na mapě, byla na jiné trati (opět soukromého dopravce), takže jsme nechtěně skončili o zastávku dál na mostě uprostřed horského údolí. Shodou okolností šlo o Hozukjó, divokou řeku s romanticky zamlženým okolím, kterou nám doporučovali Lišák a Viki a měli jsme ji v záloze. Prošli jsme se po mostě a okolí, pofotili a dalším vlakem se vrátili do správné zastávky Saga-Arašijama. 

V blízkém okolí tu stojí několik chrámů a hlavně hustý a mohutný bambusový háj. Déšť ale neustával, spíš naopak, takže už po prvním chrámu jsme byli promočení až po kolena. Chodník v bambusovém háji se změnil v řeku. Chrámy jsme proto vynechali, hájem ve spěchu propluli a stáhli se zpět do Kjóta.

Vhodné místo k usušení jsme na Kjótském nádraží hledali marně, čvachtavě jsme proto usedli v jedné z restaurací a potají osychali. Náš japonský hostitel se doma učil na test, vracet jsme se tedy zatím nechtěli. V turistickém centru na nádraží nás zaujal lístek s upoutávkou na ohňostroj, který měl začínat v nedalekém městečku za pár hodin. Po dotázání se na podrobnosti se pracovnice infocentra upřímně pozastavila nad ohňostrojem v listopadu (v Japonsku je to výhradně letní záležitost) a nechala se k lístku zavést. Spojení do místa konání nám ale pomohla najít. Venku jsme zjistili, že stále prší a zaváhali, zda náhodou ten ohňostroj kvůli nepřízni počasí nebude zrušen. Chtěli jsme si to tedy ověřit. Po návratu do infocentra jsme ale lístek na nástěnce již nenašli a brali to tedy jako potvrzení naší domněnky.

 

Stále v mokrých botách jsme se jako náhradní program vydali shánět pohlednice, které bychom mohli poslat domů. Na poště, a vlastně skoro nikde, neměli žádné pohlednice s fotkami, pouze tradiční dřevotisky nebo tušovou malbu, paní u přepážky nás ale odkázala na suvenýry v nedaleké Kyoto Tower, kde jsme konečně uspěli. Čas se nachýlil, vyrazili jsme proto domů v naději, že náš Japonec už má učení dost.

V metru najednou vprostřed rozhovoru slyšíme "Ahoj" a vedle nás stál náš krajan, prý na měsíc v Japonsku. Srovnali jsme zkušenosti s počasím a Japonskem obecně, rozloučili se a vystoupili. Doma jsme boty vycpali papírovými utěrkami a vysušili zapůjčeným fénem. Našemu hostiteli začínala noční směna v blízké nudlárně, rozhodli jsme se proto poslechnout jeho pozvání. Dostali jsme i slevové kupóny, takže jsme si jejich vyhlášený rámen (nudlový vývar sloužící jako hlavní jídlo) mohli vychutnat se slevou. Oproti jiným rámenům, které jsme ochutnali, měl tenhle hustší smetanovou omáčku připomínající spíš svíčkovou než čirý vývar, takže jsme si pochutnali.

Jako bonus jsem v nudlárně zapomněl deštník. Kjóto se nám prvním dnem moc nepředvedlo, ale naštěstí jsme si to další dny vynahradili.

Jarník